Vlk mění svou srst ale nikdy svou povahu. A Smrt je jen vysvobození ze šílenství.

Říjen 2015


Jak jsem se dostala ke kresení

16. října 2015 v 18:31 | Dessieen |  Povídáme si






Hi im Dessieen.

Každý má svůj příběh o tom, jak začal žít svůj sen. Dlouhé články, u kterých vám ukápne i nejedna slza. Články ve, kterých se hádá sám se sebou a snaží se dokázat, jak krásný měl sen. Snaží se ukázat všem čtenářům krůček po krůčku nebo rovnou rychlý skok do hluboké vody jeho příběhu.

Já, ale nezačnu tady. A víte proč? Protože tohle nebyl můj sen. Nikdy jsem nemyslela, že něco jako kresba nebo malba, bude můj životní cíl.

Začalo to, ještě když jsem byla strašně malinká a jako každý piďi človíček jsem musela všechno vědět. A když se váš táta odpoledne zavřel v ložnici a do večera nevycházel ven, byla jsem tady já. Já, která jsem musela všechno vypátrat a vědět kde se co děje.

Opatrně jsem jednoho dne otevřela dveře ložnice a do nosu mi vlétla nepříjemná vůně. Tohle mě, ale neodrovnalo. Jako malá jsem přelezla velikou manželskou postel mých rodičů a postavila se do koutu pokoje za mého tátu. Měl v ruce obrovskou paletu plnou barev. Poprvé v životě jsem viděla jak můj otec má své dlouhé skoro až černé vlasy, sepnuté v úzkém culíku. Začala jsem se jemně pochechtávat a on si mě všiml.

Vím, že mi tam, tak patnáct minut něco vyprávěl jak má ve zvyku. Já, ale jeho slova nevnímala, byla jsem zaujatá kompozicí květin s krvavými cákanci na plátně. A vlastně od toho dne jsem jistila, že tát dělá i jinou práci než celé dopoledne.

Později si pronajal obrovský ateliér na mé základní škole. Často si bral v práci volno, aby mohl malovat celý den. Byla jsem a něho tak pyšná, že jsem tam sem tam potají brala své kamarády o velkých přestávkách.

Stále jsem se, ale sama tomuhle typu umění nikdy nevěnovala. Ve školních hodinách výtvarné výchovy jsem se sice snažila ze sebe vydat co nejvíc, ale ten pocit, že mě někdy bude bavit, jsem ještě neměla. Postupem času jsem začala slýchávat, že mám v tomhle umění velké naděje. Spolužáci mi chválili, každý výkres a to samé jsem poslouchala i od vyučujících. Mé obrázky se začali objevovat na nástěnkách školy a čím dál více lidí mi říkalo, že mám velký talent. Mé ego šlo samozřejmě nahoru a já si tyhle slova začala užívat.

Jenomže jsem si stále říkala, že jsem nejlepší a nikdo mě nedohoní. Někde v sedmé třídě se objevila soutěž kreslení a mě do ní paní učitelka zaúkolovala. Tak jsem se za to hned doma posadila a čmárala děti na písku. (Doteď bych se mohla vsadit, že tenhle obrázek je v kabinetu mé učitelky. Když, ale přišel táta a podíval se na můj rozkreslený obrázek, nebyl zrovna dvakrát rád. Měl dlouhý proslov o tom, že neumím lidské tělo a že kresba se musí trénovat a studovat. I tak řekl, že se mu můj výtvor líbí, ale že mne chce vidět cvičit dál. V tu domu mi došlo, že tohle je to co chci dělat. Začala jsem se učit a trénovat. Hlásila jsem se do všech soutěží na škole a stále kreslila.

V deváté třídě jsem podala přihlášku na uměleckou školu. A to byla největší chyba v mém životě. Ano dostala jsem novou zkušenost, ale za to jsem zjistila, že jsem průměrná. Kecy všech lidí kolem mě, jak strašně kreslí od sedmi let a, že chodili do různých kroužků a ví všechno zpaměti, mě posouvala níž a níž. Měly nastudováno tak dvakrát víc než já a to nemluvím o samotné praxi. Byla jsem proti nim nezkušený imbecil. Na telentovky jsem se vykašlala a ten den se už o nic nesnažila. Když vyhlašovali na konci dlouhého dne výsledky. Své číslo jsem neslyšela, ale vlastně jsem to takhle i chtěla. Jenomže pak jsem viděla zklamání ze strany mého táty. Z ničeho nic vzal mou desku s obrazy a šel bez řečí ze schodů k jedné z hostesek. Zeptal se, jestli se náhodou nespletli a já postoupila. Řekli mu, že mi chybělo deset bodů a že jim to je líto. Ten den už skoro vůbec nemluvil. Máma mi stále vyčítala, že jsem se nesnažila, ale já jim nechtěla říct, že jsem to udělala schválně. Nechci si zase dokazovat, že kdybych se snažila tak se dostanu do druhého kole, ale šanci jsem měla. Táta to nechtěl vzdát a nabídl mi novou soukromou školu. Když jsem se, ale dozvěděla, kolik stojí měsíční peníze. Přišlo mi blbé čtyři roky okrádat, každý měsíc mé rodiče o 33 000 korun. Proto jsem se vymlouvala, že tam nechci.

Asi o dva měsíce později jsem se jim přiznala, že ta škola by nebyl můj sen a že bych se tam trápila. Řekla jsem jim, že jsem se na to ten den vykašlala a že jsem za to ráda. Celkem ráda, jsem slyšela jejich dobré ohlasy, že jsem udělala správně, když to takhle cítím. Přiznala jsem se, ale že se umění nechci vyhnout a chci ho dělat dále. Jenom né na tam té škole. Našli jsme teda obor Aranžer. Bohužel to je učební obor a mamka mě tam moc nechtěla vidět.

Teď jsem na tomhle oboru už druhým rokem a den ke dni jsem čím dál více šťastná, že jsem tam šla. Táta s mámou nejsou moc rádi. A dost jim vadí co se někdy na té škole děje. I když mívám dny, kdy chci odejít na jinou školu vždycky zůstanu.

Takže vlastně kresba, kterou budu a chci dělat celý život nebyl tak nějak nikdy můj životní sen. Byl to takový vedlejšák od všeho ostatního.

Děkuju, že jste si přečetli můj článek. Každý nějak začínal a i já nějak musela začít.

Halloween make-up tutorial

14. října 2015 v 15:03 | Dessieen |  Videa